Jednoho krásného nedělního dne jsme se vydali na Hody do jihomoravské vísky jménem Jezeřany-Marařovice (někteří by spí řekli Marařovice-Jezeřany), kde přebývá naše milá kamarádka.

Těsně před odjezdem železného oře jsme v nádražní prodejně obstarali nějaké tekutiny (čaj, jak jinak) a za několik desítek minut jsme již vystupovali v Moravských Bránicích.

První velkou adventuru jsme zažili při překonávání železničního viaduktu revizní šachtou.

Bylo krásně a tak jsme se instinktivně vydali azimutem na jih. Čím více jsme se blížili cíli, tím se cesta jevila záludnější. Zcela chaotický "systém" ohrad a plotů nás nejednou donutil zdolávat drátěné ploty a kolikrát se i část cesty vrátit. Kolem 18h jsme již cítili,že se hodová meka blíží. Narozdíl od naší mapy z 80. let nás jedna z dalších drátěných ohrad úspěšně přesvědčila, že nejkratší cesta není vždy nejrychlejší.

Obzvláště poté, co jsme si všimli,že pochodujeme v ohradě obývané divočáky a raději zvolili bezpečnější cestu křovím. Inu nakonec jsme dorazili do krásné vesničky, kde jsme byli uvítáni početnou rodinou. Byli na nás velice milí, kačenou se zelím nás pohostili, dobré víno pili... Hodová zábava byla rovněž tuze veselá.

Když dozněli tóny kapely a muzikanti již složili trumpety do futrálů, pomalu jsme se hvězdnou nocí vraceli k domu našeho odpočinku. Kuba se jal před spaním, za zpěvu cvrčků, hodit ještě Čuriho oblouk do neznámého terénu vedle silnice. Jadrná slova se rozezněla Marařovickou ulicí v okamžiku, kdy stál Kuba téměř po kolena ve strouze jímající fekálie a jiný radioaktivní odpad z okolních domů. Situace to byla vskutku velkolepá. Každopádně to bylo takové pěkné (v tu chvíli asi jen pro všechny krom Kubu) zakončení hodového dne.

Druhý den ráno (bylo to pondělí) jsme se vraceli busem do Brna, poněvač jsme nechtěli zmeškat přednášky konající se v 10h. Kuba svou komplikovanou situaci s močůvkovými botami vyřešil vskutku šalamounsky. Nelze popřít, že ani ty nejlepší ponožky nemohou v izolačních vlastnostech předčít igelitové sáčky.